Staré mapy a dějiny kartografie v českých zemích

Mapy vytvářené na matematických základech, jejichž tvorba se stále více uplatňovala namísto map, které měly spíše rysy uměleckého díla a plnily pouze orientační a informační úlohy než úlohy geometrické a technické, vyžadovaly proto nové metody tvorby, adekvátní technologie a modernější měřické přístroje a zařízení.

Vedle přesnějších metod na určení zeměpisných astronomických souřadnic objektů nutných ke konstrukci mapy, mělo zásadní a převratný vliv na rychlé a spolehlivé určování polohy bodů jako základu pro podrobné zaměření terénních objektů objev a zavádění triangulace. Její první popis a praktické použití je připisováno holandskému matematikovi, astronomovi a fyzikovi Willebrordu Snell van Roienovi, známějším pod jménem Snellius. Ten uplatnil tuto metodu při svém tzv. stupňovém měření na leydenském poledníku. Podobných historických měření podél rovnoběžek a poledníků byla vykonána různými osobnostmi a na různých místech Země celá řada. Šlo zpravidla o rozsáhlá a náročná měření, jejichž cílem bylo odpovědět na odvěkou otázku, jaký má tvar a jaké jsou vlastně rozměry naší planety. Snellius nahradil přímé měření meridiánového oblouku výpočtem jeho délky z trojúhelníkové sítě, ve které byla přímo a maximálně přesně zaměřena krátká základna a následně pak všechny vrcholové úhly v trojúhelníkové síti, jejichž délky stran byly vypočteny na základě pouček geometrie. Snelliův jednoduchý postup se stal základním principem, který geodézie využívá dodnes.

Stupňové měření bylo uskutečněno i u nás - proběhlo „Liesganigovo“ měření tzv. vídeňského poledníku. Památkou na ně zůstává zrekonstruovaný první trigonometrický bod na našem území v prostoru kaple Sv. kříže u Soběšic (5 km severně od Brna).

Pokroky geodézie ve Francii, vojenské konflikty v Evropě konce 18. a 19. století nepřímo podnítily rozsáhlá a souvislá vojenská mapování a tím také výstavbu a rozvíjení trigonometrických sítí. V zájmu kvalitní mapové tvorby byla také na území habsburské monarchie postupně rozvinuta a zaměřena triangulační síť, která byla dobudována Triangulační kanceláří i pro potřeby katastrálního mapování. K tomu bylo zaměřeno několik délkových základen, které zabezpečovaly rozměry a tuhost rozvíjené trigonometrické sítě. Měření úhlů v trojúhelnících bylo vykonáváno robustními teodolity, přičemž používané astronomické metody a jejich instrumentárium (pasážník, chronometry a technika časové služby) byly neustále zdokonalovány.

Byla také vykonána rozsáhlá měření výšková – nadmořské výšky na bodech přesné nivelace umožnily připojit body triangulace a tím i výškopis vojenských topografických map na jednotný výškový horizont vzhledem k nule vodočtu – k maregrafu Molo Sartorio.

Po rozpadu rakousko-uherské monarchie a vzniku ČSR byla Vojenským zeměpisným ústavem (VZÚ) a Triangulační kanceláří ministerstva financí zahájena výstavba geodetických základů nového státu; větší část výškové nivelační sítě pak zaměřila Ústřední nivelační služba ministerstva veřejných prací.

Pražský VZÚ po roce 1918 přednostně zabezpečoval tvorbu topografických map pro potřeby armády, ponejvíce reambulací topografických map převzatých z Vídně; později bylo zahájeno nové mapování. Trigonometrická síť byla měřeními Geodetického ústavu v Praze a v Bratislavě dokončena prakticky až v roce 1957. Nivelační síť možno považovat za vyplněnou do potřebné hustoty již od roku 1960. V poválečném období se začalo také se systematickým tíhovým měřením a vybudováním moderní gravimetrické sítě.

Civilní zeměměřická služba a ministerstvo financí upřednostnila geodetický systém a kartografické zobrazení Jednotné trigonometrické sítě katastrální (JTSK) podle návrhu Ing. Křováka (před návrhem Dr. Beneše, který též navrhl a do praxe VZÚ zavedl kartografické zobrazení – stejnoúhlé, kuželové ale v normální poloze).

Tvorba katastrálních map, která byla od dob monarchie záležitostí složek ministerstva financí (podklady pro předpis a výběr daně z nemovitostí), zabezpečují od roku 1954 složky resortu geodézie a kartografie a o jejich údržbu dnes pečují civilní autorizovaní geodeti.

Klasické mapovací metody – stolová a později tachymetrická pro topografické mapy, a ortogonální a číselná polární pro katastrální mapovaní, byly pro první skupinu map téměř výhradně a pro druhou zvláště v extravilánech nahrazeny leteckou fotogrammetrickou metodou.

Vojenská topografická služba uskutečnila v letech 1953-1957 celostátní topografické mapovaní v měřítku 1:25 000 a spolu s civilními ústavy resortu geodézie a kartografie se podílela také na mapovém díle v měřítku 1:10 000. Mapování bylo uskutečněno v nově definovaném geodetickém systému S-52, zčásti již v S-42 a v zobrazení Gauss – Krügerově, do nichž byl převeden S-JTSK.

K tomuto tématu se dále vztahují následující články:

• Dušátko, D., Marek, J. Mapová tvorba českých zemí založená na geometrických a matematických základech